Noc s Andersenem 2018

Jedná se o mezinárodní akci k podpoře dětského čtení pořádanou Klubem dětských knihoven SKIP ČR, kdy knihovny a školy otevřely i v noci své brány. Ta letošní Noc s Andersenem proběhla v 1652 místech celého světa a 95.000 dětí byla poskytnuta střecha nad hlavou. Kromě České republiky také např. na Slovensku, v Polsku, Dánsku, Řecku, Itálii, Novém Zélandě, Austrálii, USA, Kanadě, Portugalsku, Finsku, Švýcarsku, Rakousku, Velké Británii, Francii a Španělsku. Mezi organizátory se v průběhu let kromě knihoven zařadily také školy, skauti, hasiči, domy dětí, nemocnice, dětské domovy, muzea, divadla i zoo.

     Také v naší obecní knihovně ve Velkých Albrechticích jsme se k tomuto 18. ročníku „Noci s Andersenem“ připojili. V pátek 23. března přibližně kolem 17 hodiny se začaly scházet děti se svými polštářky, spacáky a karimatkami. Některé tvářičky byly nové, ale většina dětí byli staří známí. Celkem se noci v knihovně zúčastnilo 31 dětí (vloni 23), nejmladší účastník měl 5 let. Letošní ročník byl věnován panu Josefu Čapkovi a jeho knize „Povídání o pejskovi a kočičce“. V tomto duchu probíhala celá letošní noc. S dětmi jsme si o panu Čapkovi povídali, četli si jeho pohádky, některé jsme si v podání mluveného slova pana Hegra také promítali. Společně jsme také tvořili. Pejskovi jsme opravdovou jehlou s nití zašili roztrhané kalhoty a vytvořili si vlastní záložku do knížky. Hráli jsme si se slovy, zkoušeli je říkat pozpátku, hádali popletené pohádky a vymýšleli vlastní pohádky tak, jako opravdoví spisovatelé. Děti zapojily svou úžasnou fantazii a vznikly úžasné a zajímavé příběhy. Odpoledne nám tak rychle uteklo, že byl večer a společná večeře. Povím vám, že nachystat jídlo (cca 80 toastů) pro 31 strávníků není žádná hračka. Po večeři a umytí zoubků si děti zalezly do spacáků a začalo čtení z pohádkových knížek. Jedna pohádka za druhou postupně uspávala dětičky a poslední hemžení ustalo kolem půlnoci. Ráno byla pro děti zážitkem rozcvička venku před budovou obecního úřadu. Plny energie si děti sbalili spacáky a karimatky, posnídaly, a následovalo předávání diplomů a malých odměn- sladkostí. Všechny děti musím moc pochválit, že byly tak hodné, plnily všechny úkoly a zapojily se do všech her a kvízů. Povídali jsme si, hráli hry, soutěžili a četli si pohádky. Obrovskou radost mi udělal velký zájem dětí o tuto akci, a otázky typu “Teto, kdy tady budeme spát zase?“ Myslím, že jsme si i tuto letošní noc v knihovně všichni moc užili. Bez mobilních telefonů, bez tabletů i televize….

    Ráda bych touto cestou poděkovala ředitelce ZŠ paní Eleně Kolarovské, mamince Markétě Šímové a instruktorům Adrianě Drastichové a Alexandru Vávrovi za to, že dětem nezištně věnovali svůj volný čas.

Bylo, nebylo, v daleké zemi žil obr, který rád mlsal. Nejraději měl čokoládu, bonbóny a coca-colu. Ten obr přebýval na starém rozlehlém hradě, kterého se všichni báli, že prý tam straší. A co se nestalo, z toho mlsání obra rozbolel zub. Jednoho dne šel kolem hradu horolezec, který se vůbec neuměl bát a něco podivného uslyšel. Z hradu se ozývaly různé zvuky, kvílení, nářek a pláč. Horolezec popadl lano a vylezl se podívat, koho v tom hradě mučí. Našel obra, který seděl v koutě a naříkal. Horolezec se obra zeptal co se děje. Obr řekl, že ho hrozně bolí zub. Horolezci bylo obra líto, a proto se rozhodl, že mu pomůže. Obr otevřel pusu, horolezec přivázal kolem zubu lano a skočil na laně z hradu dolů. A zub byl venku. Obrovi se hned ulevilo. Poděkoval horolezci za pomoc, ale ten už pospíchal dál do světa hledat nové dobrodružství.

Bylo, nebylo, v jednom zámku žil zarostlý, ale hodný zahradník jménem Lojza. Jednoho dne mu král Pepa přikázal, aby přinesl včelí med do čaje pro princeznu Jasmínku. Zahradník se tedy vydal pro med do nedalekého lesa. Šel a šel, až tam došel a uviděl před sebou obrovský strom s hnízdem včel. Jak se tak díval vzhůru, zakopl o kořen stromu. Najednou se před zahradníkem objevil skřítek Runcajs a ten mu povídá.“ Pokud vylezeš na ten strom pro med, dám ti plný džbán zlata.“ Poté co to dořekl, hned zmizel. Zahradník Lojza štěstím bez sebe šplhal na strom, až vylezl úplně nahoru. Vzal med a spěchal zpátky do zámku. Když tam dorazil, zjevil se před ním zase skřítek a předal mu džbán se zlatem. S velkou radostí přišel ke králi a předal mu džbán s medem pro Jasmínku. Podíval se do druhého džbánu a začal plakat, protože v něm byl jen med. Vše řekl panu králi a ten ho utěšoval: „Nebuď smutný, vždyť med je naše královské zlato!“

V daleké zemi Narnii žil starý fousatý námořník. Měl dlouhé šedivé vlasy a na paži vytetovanou lebku. Jednoho dne se vydal se svým věrným psem Tarzanem na plavbu po moři. Když se dostali na širé moře, tak se najednou zatáhla obloha a zvedl se vítr. Velké vlny loď převrhly, námořník se uhodil do hlavy a ztratil vědomí. Když se probral, zjistil, že je na opuštěném ostrově. Všude byla jen slaná voda, písek a kokosové palmy. Ale kde je Tarzan? Námořník posmutněl. Volal, hledal, ale Tarzan nikde. Asi se utopil. K tomu všemu měl námořník velikou žízeň. Vydal se tedy do vnitrozemí hledat vodu. Když prošel téměř celý ostrov, narazil na veliký vodopád. Poklekl k hladině, aby se napil, a v tom ho něco zezadu žduchlo do vody. Se strachem, že je to nějaký hladový domorodec, se otočil, a on to byl jeho věrný pes Tarzan. Byl šťastný! Poté společně postavili novou loď a odpluli domů.

Žila, byla jedna víla jménem Amálka, která bydlela v malé jeskyni nedaleko Velkých Albrechtic. A ta víla měla neobyčejný klobouk. Ten klobouk byl totiž kouzelný. Vílu měla ráda všechna zvířátka v lese pro její dobrou a milou povahu. Jednoho dne se šla víla jen tak projít lesem a potkala svou kamarádku sovu Rozárku. Víla hned poznala, že je Rozárka smutná a zeptala se co se děje. Rozárka pověděla víle, že špatně vidí a do všeho naráží. Víla Amálka hned dostala nápad. Vzala svůj kouzelný klobouk a vyčarovala sovičce brýle. Ale nebyly jen tak obyčejné, měly také kouzelné vlastnosti. Ty brýle uměly vyčarovat každému na tváři úsměv. Od té doby už v lese nebyl nikdo zamračený.

Kdysi dávno za sedmi horami a sedmi potůčky byla malá vesnice. V té vesnici žil kominík jménem Petr. Žil poblíž hradu krále Mojžíše. Král měl, jak to tak bývá, krásnou dceru, princeznu Veroniku. Všichni by žili spokojeně, kdyby se do jeskyně za hradem nenastěhoval tříhlavý drak. Když byla nouze, stačily drakovi ovce, ale hlavní potravou byly princezny. Na celé království padl smutek, za tři dny měla přijít na řadu princezna Veronika.  Král slíbil velký královský poklad za její záchranu. Kominík Petr byl na draka také velmi naštvaný, protože mu spolkl jeho kamaráda oslíka Piňdu. Vydal se tedy na draka s kominickou štětkou na rameni. Králi se jeho výzbroj zdála malá, proto mu dal ještě štít a meč. Petr znal tajný vchod do jeskyně, připlížil se zezadu k drakovi a štětkou ho lechtal pod křídly. Nikdo totiž nevěděl, že drak je strašně lechtivý. Drak se svalil na zem a Petr mu rozpáral břicho. Z břicha vyskočil jeho kamarád oslík. Společně se vydali na hrad ke králi. Král chtěl dát Petrovi slíbený královský poklad, ale ten požádal krále o ruku princezny. Tajně ji totiž miloval. Veronice se Petr také líbil a tak souhlasila. Král vystrojil velikou svatbu a všichni žili šťastně až do smrti.